Už je to tu zas. Vedle mě voní hrnek s kávou. Sedím u notebooku. Přemýšlím. Píšu. Stejně jako před 10 lety.
Tehdy jsem seděla v kuchyni, v obýváku se děda díval na TV. Já psala.
Teď sedím v kuchyni, Karel je v obýváku s tátou a mámou. Já píšu.
Je to stejné.
Je to jiné.
Děda chřadl před očima. Ztrácel sílu. Neměl energii. Bral si ji ze mě.
Karlův tatínek chřadl pomaleji. Energii čerpal z alkoholu. Když tělo řeklo stop, přestal pít. Ale bylo už pozdě.
„Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk…,“ ozvalo se zaklepání na dveře. Klikla jsem myší a inspektor Lewis přestal mluvit. Přišla Karlova máma.
„Co se děje?,“ zeptal se Karel.
„Já nevím“, odpověděla. V její tváři se míchaly výrazy. Uplakané oči se dívaly na mě.
„Kvůli něčemu jsi přeci přišla?,“ ptám se.
„Já nevím.“
„Táta se zhoršil?,“ zeptal se Karel.
„Změřím mu tep,“ navrhla jsem. Zafungovalo to. Kývla, že jo. Vzala jsem si boty. Venku byla mlha a lezavo.
„Karle, prosím tě, přines tonometr.“
„Kde je?“
„Vedle tiskárny. Takovej zelenej.“
Snažím se nahmatat puls. Ani na jedné ruce to nejde. Karlův tatínek má ztuhlá pokroucená zápěstí.
S rukama pořád hýbe. Zkouším nahmatat puls na krkavici. Marně.
Karel přináší tonometr. Naměřila jsem 60/40. Zkoušela jsem to třikrát. Rtuť na stupnici slabě a rychle poskakuje. Odpovídá to nenápadnému pohybu, který jsem na chvilku zacítila na palcové straně pravé ruky.
„Musíme zavolat lékaře.“
„Nemohla bys tam zavolat ty?“, dívá se na mě Karlova máma.
„Kde je to číslo?“, listuju v deskách, které nám dodal paliativní tým.
„Tady.“ Karlova máma mi ukazuje obří zelené číslo na sestru, která má noční službu.
„Číslo na lékaře tu není. Máme volat nejdřív sestru.“
„Naměřila jsem 50/40“, říká mi sestra okolo 23 hod.
„Já 60/40 ve 22:10. Takže to bylo dobře…“
„Tyhle starý tonometry jsou spolehlivý,“ říká sestra a pokračuje: „Má velmi slabý a rychlý puls. Aplikovala jsem mu Novalgin. Horečka po něm klesne. Ale dneska to asi ještě nebude…“
„Jsem ráda, že jste přijela. Prosím Vás, promluvte si s maminkou.“
Přemýšlím o podzimu. Je po Samhainu. Listí v přírodě tleje a zdánlivě se nic neděje… až na jaře vše najednou vzniká...
Pacient s kognitivním deficitem, nespolupracující, kachektický, odmítající jídlo, trvale ležící, s flekčními kontrakturami DKK, s vícečetnými dekubity. Rezervy organismu minimální, kvalita života otazná. Konsenzus lékaře paliativního týmu, ortopeda, ošetřujícího lékaře a vedení oddělení je, že t. č. by další došetřování, empirická ATB léčba či nutriční intervence nevedla ke zlepšení kvality života pacienta, naopak by mohla prodloužit jeho útrapy. Rodina pacienta jeví zájem o domácí péči s pomocí mobilního hospice.
Tatínka přivezli ve středu 4. 11.
Volají každý den ráno.
Doktorka tu byla jen jednou, když ho přivezli.
Dekubity převázali ve středu, v pátek a včera. V propouštěcí zprávě se píše, že se mají převazovat denně.
Dodali všechny potřebné léky a materiál k převazování dekubitů. Zajistili dobrou postel.
Nedodali žádné hygienické potřeby. Dle nich to není potřeba.
Ošetřovatelská služba nejezdí. Nemají lidi.
Fyzioterapetka ani rehabilitace nejezdí.
Psycholog tu ještě nebyl, ale v deskách je na něj telefon.
Dodala jsem dezinfekci. Krém na opruzeniny. Kosmetické tampóny. Snažila jsem se mamince citlivým způsobem vysvětlit, že hygiena je nutná. Včera jsem zjistila, že na tatínka používá stále stejný ručník.
Vyrobila jsem tabulku na pitný režim a měření teploty.
Pije v cca 800 ml tekutin denně.
Jeho tělesná teplota se pohybuje od 37 – 39 stupni.
Dnes je 10. 11. Tatínek v červnu ještě chodil. Alkohol nepil už více než rok a půl.
V nemocnici mu zavedli permanentní katetr a nosili jídlo.
Nenakrmili ho. Necvičili s ním.
Když ho přivezli, řekl, že týden nejedl.
Má ztuhlé ruce i nohy.
Není to onkologický pacient.
Infuze, vitamíny ani minerály mu nedají. Protože oni nic neléčí.
Máme ho jen krmit.
Když děda odcházel, věděla jsem to.
Teď to vím taky. Svoji energii však potřebuji i pro sebe.
2024 ©