Dobrý den, nechci rušit při distanční výuce. Zavolejte mi, prosím, jakmile budete mít čas…, pípla sms od šéfa.
"Ahoj mami, příští středu nastupuju do práce. Mluvila jsem s ředitelem."
"Já vím. Ve zprávách říkali, že se to týká prvních a druhých tříd."
"Jo, budeme sami na patře. Maminka Tadeáše už psala, že Táďa se těší do školy. Mám za úkol od rodičů vyzjistit, kdo bude chodit na obědy, kdo do družiny…", plynul rozhovor s mámou.
Hlava už zase pracuje. Někde hodně dávno jsem četla, že život je jako vratká trojnožka. Zdraví, práce, osobní život. Jedno ovlivňuje druhé. Jakmile jedna oblast v životě není v harmonii, třínohá židle nestojí.
do práce se těším
na děti, na šéfa, na jinou energii
na malý čudlíky
co zkažení ještě nejsou
Proteus mirabilis (https://www.wikiskripta.eu/w/Proteus_mirabilis) je ta svině, která teď všemu vládne. Můžeme se ptát, spekulovat a hledat, kde to začalo, ale v konečném důsledku to vlastně nemá smysl.
Živý mrtvý leží zkroucený v čistě převlečené posteli v něčem jako kómatu. Byla jsem naivní, myslet si,
že v nemocnici se v dnešní době nemůže stát, že se s pacientem necvičí, nedají mu najíst a neumyjí ho.
Přijelo k nám domů zkroucené tělo. Anorexie od pohledu. Nechce jíst. Nekomunikuje. Hnije před očima.
Při každé hygienické péči je kůže popraskaná na více místech.
energie prohnilosti u podlahy se koncentruje
kolem se roztéká
šíří se plíživě
teče od spoda
po stěnách...
Je zajímavé, co to dělá s chováním maminky. Od krátkodobého zapomínání (kam jsem dala ten povlak
na polštář), přes urputný chtění (chci, abys mě naučila píchat injekce a dohlídla na to, jestli to dělám správně), roste exponenciálně její sobeckost (nechtěla jsem, aby zpotil ty čistý peřiny). Stále častější jsou vědomé lži ("...před půl hodinou jsem to kontrolovala a počůranej nebyl", řekla ve 20:15, když jsme sundavali plínu, kterou jsme mu dávali ráno...).
Snažím se mlčet. Jakmile něco řeknu, následuje řetězec výmluv.
Napětí graduje.
Mluvím jen na tatínka, aby věděl, co děláme.
už vysvětlovat nic nemusím
každý den je to stejné
jen horší
na něj to tak nepůsobí
zavřením dveří se oklepe
uvnitř to zanechá
Hodně hygienických pomůcek jsme dostali od kamarádů. Jsme ve věku, kdy problémy s rodiči řeší nebo řešilo dost lidí. Z toho, co jsme vypátrali, jsme však na tom nejhůř. Ošetřovatelská péče ke všem jezdila.
K nám ne. Spekulovat o tom, proč k nám ne, je ubíjející. Nechtěla bych být v kůži zdravotních sester,
které pracují v paliativní péči. Pokaždé přijede někdo jiný, ale všichni říkají to samé. Převážou paty.
Nahlásí, že je to lepší než včera. Odjedou. Když večer tatínka převlékáme, paty trochu opravuju,
aby to nevytékalo...
ten nesouhlas mě zcela stravuje
jak chladná, lítá zbraň
jež ostřím svým mé srdce zraňuje
2024 ©