„Chceš napít?“ Kývl. Dávám mu lahev s čajem. Dvakrát polkl. Čaj začal vytékat koutkem úst. „Chceš jíst?“ Zavrtěl hlavou.
zmučená duše jest duše bez "Boha"…
„Musíme to nějak ukočírovat a doufat, že máma nebude dělat žádné blbosti“, říká mi večer Karel. „Myslíš, že zítra někdo přijede?“, ptám se, ale odpověď nečekám.
Žádná nepřichází.
„Přijely dvě. Převlékly postel.“, říká mi při snídani Karel. Po týdnu.
„Jedna z nich byla psycholog“, dodal.
„To je dobře. Máma si potřebuje popovídat“, konstatuju fakt, za kterým si stojím.
„Kdo má poslouchat ty jejich kecy?“, nesouhlasí Karel.
„Nechtěla jsem, aby propotil peřiny“, vysvětlila, jakoby se nechumelilo, Karlova máma ve 21:15.
Řekla to ve chvíli, kdy Karel ke mně přetáčel naříkajícího tatínka. Snažila jsem se vyndat znečištěnou plínu
a narovnat podložku. „Můžeš ho natřít krémem“, pobízím ji. Bere do ruky zinkový krém a natírá tatínkovi zahnědlé skvrny na boku.
Zachytávám Karlův pohled. Obcházím jeho mámu. Snaží se trefit krémem na svůj prst.
Dívám se na tatínkova záda. Vidím, že kůže v oblasti bederní páteře na několika místech popraskala.
Musíme to podložit. Beru si velký měkký čtverec, dávám na něj Braunol a opatrně zakrývám poškozenou oblast. Lepím čtverec po stranách.
„Potřebuji to přilepit“, říkám mamince, která všude kolem čtverce maže zinkový krém.
„Aha, já jsem si nevšimla. Dala jsem mu Novalgin. Potí se po něm. Nechtěla jsem, aby zpotil ty čistý peřiny“, pokračuje v sebeobhajování Karlova máma.
„Takže dostal dva Novalginy?“, ptám se.
„Ne. Jen jeden.“
„Karel mi večer říkal, že mu dal Novalgin. Tys mu ho dala taky?“
„No tak dobře, dal mu ho Karel a řekla jsem, že jsem mu ho dala já“, obhajuje se.
„Zapsala jsi v kolik to bylo hodin?“
„Neříkali, že to mám dělat. To bych pořád musela jen psát.“
naše hoře vidí "Bůh",
to trápení křičí po souznění
krok po kroku v naředěném prachu
Smrt uzavírá svůj kruh…
2024 ©